Rozšíření generativních modelů umělé inteligence, zdokonalování deepfake technologií, pokročilá obrazová syntéza, ale i filtrování skutečnosti skrze augmentovanou a virtuální realitu mění dřívější nároky na původ, „pravdivost“ (Hito Steyerl, Jean Baudrillard) a hodnoty obrazového sdělení. Naznačená problematika se netýká však pouze manipulace, ale také hlubšího posunu samotného rámce, v němž autenticitu rozpoznáváme a především vnímáme. Kontinuální pobyt na pomezí fyzického a virtuálního rozhraní mění i naši vizuální citlivost, kdy se adaptujeme na syntetické obrazy (Lev Manovich, Katerine Hayles), třídíme naše schopnosti při rozeznávání jejich původu (Peter Weibel) a zároveň po něm stále méně potřebujeme pátrat. Umělé dokážeme číst jako emocionálně platné. Zabydlujeme se v hybridních krajinách a situacích (Joanna Zylinska, Jussi Parikka).

Téma sleduje posun v estetice, technických možnostech a etice produkce obrazu na pomezí rozhraní, ale také proměny diváckých potřeb, nároků a citlivosti vůči hybridnímu obrazu na individuální úrovni a jejich vliv na potřebu ukotvení identity v rychle se měnícím světě. Zkoumá autenticitu nikoli jako statickou hodnotu, ale jako pohyblivý vztah mezi autorem, technologií, publikem a světem, který se už dávno nevyskytuje jen „před objektivem“.

Zaměření čísla zároveň otevírá otázky etiky technologického pokroku, které souvisí s celospolečenským diskursem environmentálních dopadů, koloniálního dědictví, marginalizace minorit a dalších současných témat, a hledá nové metodologie umožňující chápat autenticitu obrazu v širších společenských souvislostech.